Kdo je Kristýna?
Odvážná, věčně zvědavá cestovatelka s toulavou duší.
Žila ve čtyřech zemích a poznala je do hloubky.
Inspiruje ty, kteří hledají jedinečné zážitky a ukazuje jim, že když zpomalí,
... stihnou toho mnohem víc.
Každý rok v jiné zemi
Když skončí lekce indonéštiny, sedáme se spolubydlícími na skútry a jedem na pláž surfovat. Po cestě se nás místní průvodce snaží nalákat na organizovaný výlet po balijských chrámech. “Tidak mau, kami bukan turis.“ – “Nejsme turisti, nemáme zájem,” odpovídám mu indonésky.
Ten samý den o rok později mám směnu v kavárně na Novém Zélandu, kam jsem odjela za Italem, do kterého jsem se na Bali bláznivě zamilovala. Přes den si povídám s kiwis (tak se tady Novozelánďanům přezdívá) a o víkendu vyrazíme na road trip do hor.
Další rok už se procházím francouzskými uličkami. Zastavím se pro kafe a pain au chocolat ve voňavé boulangerie, prohodím pár slov s prodavačkou a ona mi pochválí francouzštinu. Večer se spolubydlícími připravíme tartiflette (zapečené brambory se sýrem) a pozveme pár přátel, kteří jsou tu se mnou na Erasmu – skoro každý je jiné národnosti.
Leden 2020, sedím v přednáškové místnosti na jedné z nejlepších univerzit v Austrálii. Mám možnost učit se od novinářů, kteří píší pro New York Times nebo získali prestižní ocenění za svůj podcast, aniž bych za to musela platit. Moje srdce zalije pocit vděčnosti. Tohle je to, co jsem vždycky hledala.
Edit: Od září 2021 mě najdete na Kypru, kde díky programu Erasmus studuju, surfuju, a píšu vám o všem zajímavým.
Edit 2: Od února 2022 mě najdete v portugalském Algarve, kde žiju v domě na pláži, opaluju se a zase surfuju. Ať žije Erasmus!
Ta, která na táborech plakala
Moje první velká cesta vedla na Bali a rovnou na rok. Bylo mi tehdy 19 a měla jsem zrovna po maturitě. Chtělo to hodně odvahy a já jsem se tehdy rozhodně za odvážného člověka nepovažovala. Byla jsem malá holka, která nejezdila ani na školy v přírodě, protože nevydržela déle než tři dny bez rodičů. Na taneční tábor pro mě museli dokonce přijet, tak moc jsem tam plakala.
Tomu všemu předcházelo osm dlouhých let na všeobecném gymnáziu. Laboratorní cvičení od 7 ráno, dvouhodinovka matiky do 4 odpoledne a tuna domácích úkolů. Jediné, co mě bavilo, byly hodiny angličtiny a francouzštiny. Při zeměpisu jsem někdy zavřela oči a v myšlenkách se přenesla do země, o které jsme se právě učili.
Nezajímalo mě, kolik má obyvatel, ani jestli vyváží uhlí nebo dřevo. Chtěla jsem vědět, jak místní žijí, co rádi dělají a jak přemýšlí. Chtěla jsem ochutnat jejich jídlo, prozkoumávat místa, na kterých ještě nikdo nebyl a vyprávět jim o své zemi. Jenže když v posledním ročníku přišla otázka “Co dál?” nemohla jsem odpovědět, že ze mě bude cestovatel.
Kdo nejde na vysokou, ať umývá záchody
Doktor, právník, architekt – každý ve třídě věděl. Jediné, co jsem věděla já bylo, že nic z toho nechci. Nechtěla jsem už dál celé dny sedět v lavici a učit se o věcech, které nikdy nebudu potřebovat. Po těch osmi letech se mi studium tak znechutilo, že jsem si nedokázala představit, že půjdu na vysokou. “Ale co chceš dělat jen s gymplem? Umývat záchody?”
Jenže mě to pořád někam táhlo…
Vzpomínám si přesně na okamžik, kdy jsem vyplňovala přihlášku na vysokou a přistihla sama sebe, jak tajně doufám, že mě nevezmou. V mém srdci se už totiž rodil “záložní plán”. Toužila jsem odjet někam strašně daleko, všechno tu nechat a konečně začít žít.
Cestování pro mě bylo víc, než se jednou za rok vykydnout na pláži. Trpěla jsem při organizovaných poznávacích zájezdech, kdy nás průvodce hnal šílenou rychlostí, abychom toho viděli co nejvíc. Hledala jsem opravdové zážitky, dobrodružství, objevování nepoznaného a mezikulturní přátelství.
Věděla jsem, že nemůžu čekat
Věděla jsem, že jestli to teď odložím, probudím se ve čtyřiceti a zjistím, že jsem nežila svůj život. A tak jsem skočila. Bála jsem se. Strašně moc. Ale věděla jsem, že pokud to teď neudělám, budu toho do smrti litovat.
To, co na mě ve světě čekalo bylo tisíckrát lepší, než co jsem si dokázala vysnít. Dovolila jsem životu, aby mě vedl a on mě postupně poslal z jednoho kouta světa na druhý. Nechal mě skočit z vodopádu, přespat v domorodé vesničce na ostrově Flores, potápět se s mantami, objevit jeskyni se svítícími červy na Novém Zélandu, surfovat v Austrálii nebo jet zadarmo na filmový festival v Cannes.
A tak si mě našlo pomalé cestování.
Pojďte se mnou zpomalit, vychutnat si každý moment, doopravdy vidět svět. Najít si na cestách přátele, a spřátelit tak naše země. Sdílet opravdové příběhy, ne jen seznamy míst, která musíte navštívit.
Naučím vás přemýšlet o cestování jinak. Naučím vás, jak vidět za zdi. Jak porozumět cizím kulturám. Jak se vrátit domů obohacen zážitky, a zároveň obohatit zemi, kam jedu.
Poradím vám, co dělat, když přijde strach a jak to zařídit, aby vás neovládl. Pomůžu vám se konečně odhodlat a skočit do toho po hlavě.
Tak co, láká tě cestovat pomalu?
Píšu.
Fotím.
Cestuju.
