Byl to jeden z těch šedivých dnů, kdy z teplého a barevného podzimu zbylo jen smutno a sychravo. Ten den jsem se snažila stíhat být v práci i na přednášce zároveň. Zamotaná ve sluchátkách a ověšená pracovním počítačem s deštníkem, který zohýbal vítr, jsem dorazila domů. Promočená a zničená. V tu dobu už bylo jasné, že nejsme best in covid a že ten letní normální život byl jen sen. A pak doma vzduchem proletělo slovo Tenerife. A jakkoli se to zdálo šílené, jediná šance, jak z toho všeho nezešílet, byla sebrat se a jet.
Slovo last minute dostalo nový rozměr.
“Zabal si, letíme už zítra!” Na Tenerife! Ani jsem nevěděla, kde na mapě to je. Vlastně se mi pořád pletlo, jestli je to Tenerife nebo Terenife. To jméno znělo jako kouzlo. Stačilo říct, “Tak jo, letíme,” a ukázalo se, že jsem nebyla zas tak daleko od pravdy. Na Tenerife byl život kouzelně normální, a to i přesto, že celé Kanárské ostrovy byly na semaforu červené. Je to asi strašně nezodpovědné, jet si na dovolenou, když je celý svět v nouzovém stavu. Jenže já nejsem moc zodpovědný člověk, navíc jsem tehdy taky byla v dost hlubokém stavu nouze. Tenerife mě z něj vytáhlo. Doslova.
Ze země, kde se nesmí zpívat
Zakotvíme v Los Cristianos – na místě, které za normálních podmínek praská ve švech. Místě, kde se obyčejně lepí jeden hotelový komplex na druhý. Jenže teď je tu prázdno a komplexy jsou zavřené. Po promenádě se prochází jen pár Kanárců, v obytných dodávkách stojících na parkovišti se poflakují surfaři a v hotelovém baru hraje country zpěvák pro jeden postarší pár. Je to náš první večer. Když ho slyším zpívat, napadne mě, že tohle se u nás nesmí. Dojde mi, kolik věcí jsem v životě doteď brala jako samozřejmost.
Life on Mars
Když se řeklo Kanárské ostrovy, povrchně jsem si představila nacpané pláže, palmy, hotelové komplexy a opilé turisty. Jenže teď zjišťuju, jak moc jsem se pletla. Tenerife je sopečný ostrov, což vysvětluje, odkud se vzal ten černý písek. Láva je tu všude, pod nohama, v kráterech na horizontu i na náramcích v obchodech se suvenýry. To díky ní působí ostrov tak zvláštně magicky. Pátý den se vydáme k nejvyššímu vrcholu – Pico de Teide. Stoupáme výš tou měsíční krajinou a snažíme se předehnat slunce, než zajde za obzor. Láva mi pod nohama křupe jako sníh.
Je zvláštní, že mají dvě tak naprosto rozdílné věci přece jenom něco společného. Slunce nakonec zajde, vítr sem přivane chlad a my se vydáme klikatými silnicemi zpět.
Nejezte divoké opuncie
Tenerife má svůj klenot. Jmenuje se Masca. Než se z ní stala turistická atrakce, byla Masca malá vesnička ukrytá v horách. Teď je z ní zase ta ukrytá vesnička. Je tu klid. Potkáváme tu jen jeden zamilovaný pár – oboum je kolem sedmdesáti a mají se rádi.
Při cestách autem si do ucha pouštím online přednášky a snažím se dávat pozor. Moc se mi to nedaří, protože s každou zatáčkou mi výhled z auta mi vyráží dech. Zase jsem zamotaná do sluchátek, ale teď je mi to jedno.
Stejně jako celý ostrov oplývá i Masca opunciemi, které sem dovezli Španělé, aby se z nich vyráběla barva. Ta se už nevyrábí, ale opuncie tu zdivočely a žijí si vlastním životem. “Hlavně ty opuncie nejezte,” radil Lorenzo. Neposlechla jsem. Teď už vím, proč to říkal – opuncie na sobě mají jemné bodlinky, které se vám zapíchají do rtů. Celý den se je pak marně snažím vytahat.
Zmizet a nikomu o tom neříct
PLAYLIST TENERIFE
Hudba, kterou jsem zaslechla v rádiu, nebo poslouchala při cestě tenerifskými silnicemi. Můj „Tenerife soundtrack“ si můžete poslechnout tady
Odvážná, věčně zvědavá cestovatelka s toulavou duší. Žila ve čtyřech zemích a poznala je do hloubky. Inspiruje ty, kteří hledají jedinečné zážitky a ukazuje jim, že když zpomalí, stihnou toho ve skutečnosti mnohem víc.