Když jsem článek s podobným titulkem psala v roce 2016, nenapadlo mě, že ho budu moct za šest let zrecyklovat. Ten titulek je teď tak trochu smutně aktuální. Opustit státní hranice se totiž stalo nepříjemným dobrodružstvím a opustit hranice města se považuje za nelegální činnost. V roce 2016 jsem článek začínala slovy: „Cestovat nemusí nutně znamenat letět tisíce mil daleko,“ a i když bych teď nejradši těch tisíce mil daleko odjela, opravdu nemusí.
Je květen 2020, procházím Celetnou a poprvé se tam zhluboka nadechnu. Nikde nikdo. Křiklavě zelená výloha s thajskými masážemi má zavřeno, do muzea voskových figurín nikdo nestrčí ani nos. Všude kolem slyším češtinu a nemůžu se ubránit myšlence, že je to tak správně. Dojdu až na Staroměstské náměstí, kde panuje hluboký klid. Nikdo se nemačká před orlojem, nikdo se nekymácí ze strany na stranu v kostýmu pandy. V restauracích, kde bych si dřív nemohla dovolit ani dojít na záchod, teď lákají na pivo za 35 Kč.
Centrum města je zase naše
Vždycky jsem záviděla turistům v centru Prahy. Že jsou tady na dovolené. Že se dívají na Prahu těma svýma, novýma očima. Když totiž chodíte každý den do školy kolem Karlova mostu a Rudolfina, okoukají se vám, ať je to sebekrásnější podívaná. Ti mačkající se turisté s mobily v ruce mi vždycky připomněli, že bydlím v nádherném městě, a že je tady vždycky co objevovat. Teď jsou pryč. A nám zbylo naše město a oči, kterýma se možná můžeme zkusit dívat jako oni.
Za studentských, gympláckých let jsme s kamarády organizovali naše turistické procházky městem. Ne jen do centra, ale i na jeho periferie, zkrátka kamkoli, kde jsme ještě nebyli. Ztráceli jsme se v uličkách, smáli jsme se prodejcům, kteří se nás snažili nalákat na drahé trdlo, hledali jsme hospody s nejlevnějším pivem a většinou jsme skončili s tím pivem někde v parku. Neměli jsme tehdy na cestování moc peněz a tohle nás skoro nic nestálo (v podstatě jen to pivo:)).
Během pandemie dostaly tyhle procházky nový rozměr. Ve svojí čtvrti jsem předtím trávila minimum času. Zjistila jsem, že jsem ji vlastně skoro neznala. Po deseti letech, co tu žiju, jsem objevila vyhlídku na Žižkovskou věž, stylovou vinotéku nebo hvězdárnu v parku. Našla jsem svoje místo, kam si chodím číst a vůbec to tady začala vnímat jinak. Nebudu lhát, hned jak to půjde, odletím zase těch tisíc mil daleko, ale do té doby nezbývá než být turistou ve svém městě.
Odvážná, věčně zvědavá cestovatelka s toulavou duší. Žila ve čtyřech zemích a poznala je do hloubky. Inspiruje ty, kteří hledají jedinečné zážitky a ukazuje jim, že když zpomalí, stihnou toho ve skutečnosti mnohem víc.