Přesně před rokem jsem nasedala do taxíku v australském Melbourne a odjížděla na letiště. “Stejně jsi za hodinu zpátky,” loučil se se mnou Ali, můj britský spolubydlící. Nevěřil, že mi nezruší let. Už dva týdny se s Benem snažili koupit letenku do Londýna, ale lety jim pořád dokola přesouvali. Objala jsem ho, smála jsem se, ale tajně jsem doufala, že má pravdu. Protože v Austrálii jsem měla být půl roku, ne jen měsíc. A protože život tam byl sen. Takový ten sen, co je až moc dobrý, aby byl pravda.
„Mě odsud nikdo nedostane,“ říkám do hlasovky kamarádovi. Je začátek března 2020 a v Česku už panuje šílenství. Australani jsou tou dobou ještě relativně v klidu (tzn. že jen vykoupili toaletní papír). Jako nikdo si nechtějí připustit, že to, co hýbe celým světem, se za chvíli bude týkat i jich.
Mám za sebou už dva studijní pobyty v zahraničí, ale tenhle byl jiný. Vyřizovat víza, pojištění, zdravotní prohlídky a dokumentaci na univerzitě bylo samo o sobě jako práce na plný úvazek. Mně se ale pod nohy připletlo ještě několik klacků.
Too good to be true
Mezi nimi třeba jeden velký požár, změny studijních plánů, zrušené bydlení ráno před odletem, větrná bouře, a taky jedno šestihodinové zpoždění letadla. Nevysvětlitelná technická porucha mě posadí na zem letiště ve Frankfurtu. Zírám na odletovou tabuli a úplně vážně zvažuju, že to otočím a poletím zpátky do Prahy.
Neudělala jsem to, protože jsem tušila, že celé tohle vesmírné spiknutí bude nakonec stát za to. A tehdy se všechno obrátilo. Ze země na frankfurtském letišti jsem se ocitla s nohama namočenýma v bazénu na střeše singapurského hotelu, pak v přednáškové místnosti prestižní univerzity a v domě s mými milovanými spolubydlícími, kteří stáli za prvními dveřmi, na které jsem zaklepala.
Poslední roadtrip
Stihli jsme jen jeden roadtrip. V pátek ráno Ali booknul auto, v 5 jsme byli na cestě. Poprvé v životě je mi jedno, co uvidím, kde budu jíst a kde budu spát. Poprvé je mi jedno, že počasí nevyšlo. „Mohlo by bejt hůř, mohla by bejt zima,“ řekne Ali. „Mohlo by pršet,“ řekne Ben. „Mohli bysme bejt mrtvý,“ řekne někdo a všichni se začneme smát. Kdo řekne slovo korona, pije večer panáka.
Celý den nevidíme slunce, ale zpíváme si v autě. V rádiu hraje perfektní písnička. Hodně se smějeme a nečteme zprávy. 17 pod mrakem, dokonce chvíli prší, ale my jsme nadšení, že můžeme surfovat. „Mohli bychom sem jezdit každý víkend,“ řekne Voj, ale ta věta zhořkne.
Chceme na to na chvíli zapomenout. Zapomeneme ale jen stan a musíme spát v autě. „Bude to dobrý,“ řekne Ben a já mu uvěřím a usnu. Kolem nás skáčou divocí klokani. Když se vrátíme domů, zbývá nám 48 hodin do lockdownu.
Co kdyby to byl poslední den tvého života?
Nemůžu tu otázku dostat z hlavy. Co jsem tu ještě chtěla vidět, udělat, stihnout? Jdeme do rooftop baru, který se jmenuje Naked for Satan, objednáme si miniburgery za směšně nízkou cenu a k nim předraženou sangriu. Snažíme se o tom nemluvit, ale nejde to. Od vedlejšího stolu zaslechnu, „že ve Francii můžou vyjít ven, jen pokud jdou venčit psa,“ a taky že „za pár týdnů to tady bude podobný.“ Večer uděláme u nás doma poslední party a já všechny donutím zpívat Není nutno. Zpívají a jsou děsně roztomilí. 48 hodin je strašně málo.
Z našeho domu je Vegas
Ráno se vzbudíme a zjistíme, že už nemůžeme vůbec nic. Je horko a kluci se rozhodnou, že dnes budou chodit bez trička (vlastně chodili bez trička skoro pořád). Nakoupí pivo a náš dvorek se promění v blázinec. Jakoby už teď bylo všechno jedno. Láhve od piva se tříští o zem, točíme se v pračce jako na kolotoči, hodně se smějeme, ze starého kufru je vířivka, voda a střepy jsou všude po zemi, kluci pijou pivo z boty, ze zahradní hadice a z dopravního kuželu. Je to chaos a nic nedává smysl.
No a pak to všechno opustím. Zkusím nacpat co nejvíc Austrálie do svého kufru, ale nepodaří se mi to. „Zalívejte mi kytku,“ řeknu holkám, co zůstávají. Nechám jim na stole čokoládky, které jsem dostala od Singapure Airlines jako úplatek za zpožděný let. Všichni zavřou oči a já odjedu.
Letiště je jiné, je tam ticho a tma. Poslouchám It’s all over now baby blue a respirátor mám celý zmáčený od slz. Snažím se všechno co se stalo pochopit, ale ještě je moc brzy. Pak mě napadne, že v životě vlastně nikdy není nic tvoje. Všechno máš jenom půjčené.
Na tyhle písničky jsme tančili v kuchyni, poslouchali je pořád dokola v autě, nebo při nich hráli beerpong. Když potkáte lidi, kteří mají podobný hudební vkus, najednou s nimi hudba zní tak nějak líp.
Odvážná, věčně zvědavá cestovatelka s toulavou duší. Žila ve čtyřech zemích a poznala je do hloubky. Inspiruje ty, kteří hledají jedinečné zážitky a ukazuje jim, že když zpomalí, stihnou toho ve skutečnosti mnohem víc.