Sólo travel: jaké to je, být na cestách sama


"Štěstí je skutečné, jenom když ho máš s kým sdílet.”

Tahle věta zazněla na samotném konci filmu Into the wild, vyslovil ji cestovatel Alexander Supertramp alias Christopher McCandless. Vzorný student práv se rozhodne vzepřít se systému a odjede na cestu do aljašské divočiny. Nebudu prozrazovat, jak to dopadne, radši si celý film pusťte. Jen vám prozradím, že tuhle větu řekne úplně na závěr, jako zjištění, ke kterému za celou cestu dospěl.

Sólo cestování  moje velké téma. Vždycky jsem měla ze samoty obrovský strach. Neuměla jsem si představit, že bych šla sama do restaurace. Když jsem uviděla u jiného stolu někoho, kdo seděl sám, lámalo mi to srdce. Nejradši bych ho objala a přisedla si k němu

Někteří lidi jsou přece rádi sami,” těšila mě mamka.

Jenže já jsem to nedokázala pochopit. Být sám mi přišlo ohromně smutné. Samota mi naháněla strach. A určitě v tom nejsem sama. Je to vlastně dost velký paradox, když si představíte, že se v jeden okamžik, kdy se cítíte sami, se úplně stejně cítí dalších 5 milionů lidí na světě.   

Vlastně v tom sami nejsme. Jsme každý spolu sám.

Takže tohle sem byla –  devatenáctiletá holka, která měla ohromný strach ze samoty a nebylo jí příjemné, když byla někde na veřejnosti sama. Přesně tahle odjela do Indonésie, na druhý konec světa, kde nikoho neznala. Kde byla jen sama za sebe. Jenže já tehdy cítila, že to je právě to, co potřebuju. To, co chci. A co se musím naučit. 

Největší mýtus cestování je, že si myslíte, že ve světě budete sami.

Většinou je to přesně naopak. Potkáváte spoustu dalších cestovatelů, kteří přijeli taky sami. Nakonec jste ještě víc s lidmi, než kdybyste se na cestu vydali ve dvou a byli celou dobu jen spolu.

To, že jste sami, vás donutí se víc otevřít. Bavit se s ostatními, navazovat kontakty, navazovat přátelství. Donutí vás to za někým přijít a začít se s ním bavit, jen tak. Pokud jste to nikdy neudělali, možná to zní děsivě. Nebojte, právě od toho jsou tu hostely. 

Hostely jsou taková cestovatelská seznamka.

Kromě toho, že je to pro sólo cestovatele nejlevnější varianta, tam máte milion příležitostí se s někým seznámit. Spíte na palandách v jedné místnosti a vaříte ve společné kuchyni s lidmi, kteří jsou na tom podobně jako vy. Taky přijeli sami do cizí země.  

Úplně stejně to funguje na Erasmu, nebo na jakékoliv jiné studentské výměně. 90 % všech studentů přijedou sami a všichni mají stejnou obavu z toho, že budou sami. Ale ve finále navážou přátelství rychleji než kdy dřív. Všichni vaši blízcí přátelé jsou daleko, a to vás donutí se otevřít rychleji.

Navíc si můžete vybírat, obklopovat se lidmi, kteří jsou na stejné vlně, jako jste právě teď vy. Je to hrozně jednoduché. Instantní.

Jako všechno v životě má sólo cestování svoje výhody a nevýhody. Jako největší výhodu vnímám to, že s sebou přináší obrovskou svobodu. Svobodu dělat si co chceš, kdy chceš a jak chceš a nemuset se nikomu přizpůsobovat. Svobodu být doopravdy sám, když chceš. 

Jít na trek o samotě, nebo objevit nové místo dostane úplně nový rozměr. Víc času přemýšlet a být sám se sebou, víc času si to vychutnávat do hloubky. Zůstávám na takových místech třeba i hodinu. Sedím si tam, poslouchám hudbu a kochám se výhledem. 

Myslím, že tě to hodně naučí. O sobě, o tom, jaký jsi, když na tebe nemá vliv nikdo druhý. Myslím, že tě to posílí. Jsi tu jen ty, sám za sebe, musíš se o sebe postarat sám a sám zvládat všechny náročný situace. 

Jsou tu i nevýhody.

Když se do špatný situace dostaneš, tak tam často doopravdy není nikoho, kdo by podržel. Mého kamaráda okradli, když se vydal na sólo trip do Litvy. Ocitl se v cizí zemi, kde nikoho neznal, bez mobilu bez peněženky, bez všeho.

Musel přemluvit recepční v hotelu, aby ho nechala přespat pár nocí zadarmo, než se mu podařilo zkontaktovat rodinu a požádat je o peníze. Jinak by spal na ulici. Kdyby tam byl s někým, tak by tohle všechno nemusel řešit, protože ten druhý by mu mohl peníze půjčit. Teda pokud by samozřejmě neokradli oba. Ale být okradený dva, je asi pořád jednodušší, než být okradený sám.  

Psala jsem o krásných místech a o tom, jak si je ráda vychutnávám sama. Někdy se mi ale stane, že přijdu na nádherný místo a chci to někomu říct. Chci zakřičet: “Ježiš, koukni na tu krásu!” S někým to sdílet. Ale nikdo tam není. V tuhle chvíli si uvědomíš, že měl možná Alexander Supertramp pravdu.  

Já si nemyslím, že Štěstí není opravdový, pokud není sdílený. Myslím si, že štěstí je v nás, že štěstí je v každým člověku a myslím si, že člověk může bejt úplně skrznasrkz šťastnej sám. Dokonce musí bejt šťastnej sám.

To štěstí v nás začíná, není v tom druhém.

Na druhou stranu sdílet je štěstí jedna z nejúžasnějších věcí na světě. Máte pak pocit, že se tím sdílením ještě násobí. My lidé jsme společenské bytosti a všichni potřebujeme sdílet. Aspoň občas.

Chtěla bych, aby ti moje slova dodala odvahu, pokud tě láká vydat se někam sám/sama. Nebo pokud chceš někam jet, ale nemáš s kým.lo cestování ti v tomhle přinese svobodu. Nemusíš se spoléhat na to, že tví kamarádi nemají peníze, nebo se jim nechce, nebo mají moc práce. A pokud cítíš, že někam chceš jet a nemáš s kým, jeď sám. Přesně tohle stálo na začátku mojí první sólo cesty 

Bylo to během mého prvního Erasmu ve Francii.

Už před odjezdem jsem měla v hlavě sen. Studovala jsem na severu Francie, ve městě Lille a napadlo mě tohle: Projet celou Francii ze severu na jih, ze studentského městečka až k azurovému pobřeží. Cestu jsem si naplánovala po zkouškách. Jenže všichni mí kamarádi odjížděli dřív a moji spolubydlící tehdy psali diplomky, a tak jsem se rozhodla, že vyrazím sama.  

Nasedla jsem na francouzs TGV a moje první zastávka byl Lyon. Tehdy jsem měla šílenej plán: každou noc jsem spala v jiným městě. Moc slow to nebylo a dneska už bych to neudělala. V Lyonu jsem tedy měla jednu noc a jeden den. Lyon byl krásný, ale mně bylo to bytí sama ohromně nepříjemné. Kudy jsem chodila, v hlavě mi znělo “Ježiši, já jsem tu sama a všichni to ví!”  

Ubytovávala jsem se v hostelu a v duchu si říkala, že si o mě recepční určitě myslí, že nemám kamarády. Usmívám se nad tím, jak to teď píšu. Máme vždycky pocit, že nás lidi kolem neustále řeší, ale přitom jsme všem jedno. Každej řeší hlavně sám sebe.   

Nešla jsem do restaurace. Radši jsem si koupila v supermarketu sendvič, protože jsem měla panickou hrůzu z toho, že bych tam přišla a nastala by situace jako z filmu: Číšník se mě zeptá: Takže stůl JEN pro jednoho?” a já budu muset říct “jo,” jsem tu sama, nemám žádný kamarády a nikdo mě nemá rád. Absurdní. Všechno to bylo jen v mojí hlavě. 

Další den jsem se přesunula z Lyonu do Nice, kde jsem měla 2 noci. Taky sama. V Nice jsem si na samotu začala zvykat. Sebrala jsem odvahu a šla poprvé sama do restaurace. Přežila jsem to, i když mi to bylo pořád nepříjemný. Všechno se to zlomilo až ve chvíli, kdy jsem se přesunula do mojí třetí zastávky, do Cannes. 

Dostala a stipendium pro filmové nadšence

Akreditaci na 3 dny na filmovém festivalu v Cannes. Všechno o tom, jak třídenní akreditaci zdarma získat se dozvíte v epizodě Na filmový festival v Cannes zadarmo! Mluvím tam o tom, jak to celé funguje a jak je to překvapivě jednoduché. Je to úžasná zkušenost, takže pokud máte rádi filmy, a pokud je váš sen se na festival jednou podívat, utíkejte si poslechnout tuhle epizodu, kde se dozvíte všechno, co potřebujete vědět! A pak se vraťte sem, ke čtení.

Dorazila jsem tedy do Cannes na filmový festival, stejně jako asi 300 dalších mladých filmových nadšenců. Neznali jsme se, ale všichni jsme byli propojení jednou obrovskou Whatsappovou skupinou. Tady jste nemohli být sami, ani kdybyste chtěli. Každou chvíli někdo napsal do skupiny: “Hele lidi, jdu tady na ten film. Stojím ve frontě a mám modrý tričko, tak přijďte.” Přijdeš tedy za klukem v modrým tričku, předběhneš frontu. Řekneš mu svoje jméno, řeknete si, odkud jste a jaký filmy jste viděli. Podíváte se spolu na film a pak už se nikdy neuvidíte.  

V Cannes jsem nebyla sama ani chviličku. Na každý film, na každý oběd jsem šla s někým jiným. Když jsem si s kafem sedla na molo, abych si užila pohledu na moře, do pěti minut u mě byl začínající filmař z Ameriky, a chtěl si povídat. Vždycky jsem se s někým potkala, ale pak se náš program rozešel, a tak jsme se rozloučili. Bylo to úžasný, ale po třech dnech plných náhodných setkávání a opakování otázky “Odkud jsi?” a “Jaký filmy jsi viděl/a?” jsem z toho začala být unavená. 

Začala jsem se těšit, až budu zase sama.

Najednou jsem byla nadšená z představy, že si oběd sním sama a v klidu, bez debat o světových režisérech. Že budu jen já, sama se svými myšlenkami. Nasedla jsem na vlak a jela dál. Všechno to napětí všechny ty nepříjemný pocity a všechny ty domněnky, které jsem si vytvářela v hlavě – co si o mně lidi myslí a jestli řeší, že jsem sama – to všechno ze mě spadlo a konečně mi to začalo být dobře. Konečně jsem si začala užívat společnost jen sama sebe. 

Objevila jsem krásnou malinkatou vesničku na jihu Francie, do které jsem se zamilovala tak moc, že jsem si vytiskla životopisy a obcházela s nimi tamní hotely. Do dneška je to jedno z nejkrásnějších míst, na kterém jsem byla. Protože v téhle vesničce bylo všechno malinkatý, ubytovala jsem se malinkatým hostelu, kde jsem potkala další dvě holky sólo cestovatelky. Chodila jsem na treky, sama i s nimi. Přesně tady byla ta místa, kde jsem seděla sama s hudbou v uších a užívala si výhled. Zjistila jsem, že mi to vyhovuje, že se v tom dokážu cítit dobře, že je mi dobře sama se sebou.

Sólo cestování je jiné, když jste žena a když jste muž.

Sólo cestování je samozřejmě jiné pro muže a pro ženy. V rozhovoru pro Refresher se mě Lucka ptala, jestli se jako holka sama na cestách někdy bojím. My ženy jsme od cestování samy často odrazovány – jsme zranitelnější a svět je přece plný zlých lidí, kteří nám můžou ublížit. 

Moje zkušenost je úplně opačná. Když někde cestuji sama, potkávám lidi, kteří se mě snaží ochraňovat, nebo mi pomáhat. Neříkám, že po světě nechodí lidé, kteří chtějí ostatním ubližovat. Vždycky záleží, na koho narazíte. Rozhodně si ale nemyslím, že by to nás ženy mělo odradit od toho cestovat samy.  

Do některých zemí bych se sama bála. I když já vždycky něco takového řeknu a za pár měsíců tu hranici překročím. A vůbec, dělám na cestách spoustu nezodpovědných věcí, takže si ze mě radši příklad neberte.  

Nemyslím si, že jsou dané limity toho, co bychom jako ženy nemohly.

Můžeme úplně cokoliv, co budeme chtít.

Dějou se dobré i špatné věci. Všude a každý den. Většinou nejdou dopředu odhadnout a rizika často nejdou minimalizovat. Ale to už jste ode mě slyšeli v epizodě o strachu. 

Už vím, že ať budu mít jakýkoliv sen, ať se budu chtít podívat kamkoli, ať budu chtít zajít do jakékoliv restaurace – když nenajdu lidi, kteří by se mnou chtěli jet, můžu jet sama. A to je svoboda. Vím, že si vystačím. Vím, že budu šťastná. Vím, že vždycky potkám spoustu dobrých lidí. 

Přesto všechno, pokud bych si musela vybrat, jestli cestovat sama nebo cestovat s někým, tak radši cestuji s někým. Musí to ale být někdo, s kým to klikne – někdo, kdo je mi blízký, někdo, s kým jsme podobně naladění. Pokud totiž chcete každý něco jiného, pokud se jeden chce válet na pláži a druhý na celodenní hike, tak to fungovat nebude.  

Moje oblíbené cesty jsou s mými oblíbenými lidmi.

Možná je to tím, že už jsem sama cestovala hodně. Možná je to tím, a teď se vrátím k tomu úvodnímu citátu, že štěstí je opravdové, jen pokud ho máme s kým sdílet. Možná je na tom něco pravdy. A možná jsou cesty, které je lepší podniknout sám, a pak cesty, které je lepší podniknout s přáteli.

Pokud máte před sebou svůj první sólo trip, tak vám přeju hodně odvahy.

A jaké máš zkušenosti se sólo cestováním ty? Cestuješ radši sólo nebo s někým?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *